V moderní rybářské společnosti prostoupené věkem informací existuje řada kontroverzních témat, na které není vždy jednoduchá odpověď. Pokud na nějaké téma existuje regulace právními předpisy, jde o diskusi nad možnou budoucí úpravou podmínek, ale právo se dodržovat musí. Obhajování porušování předpisů nebo naopak vynucování něčeho, co není ničím nařízeno, nějakým si osobováním vyššího práva není na místě. Existují ale i témata, která jsou sice kontroverzní a není na ně jednoznačná odpověď, ale právními předpisy většinou upravena nejsou. U nich nemusíme a ani nemůžeme všichni souhlasit a často i jen pokus o diskusi může vést k pranýřování.
Jedním z výbušných témat je téma chyť a pusť. Jsou sice revíry, které ať už celé nebo zčásti v režimu chyť a pusť jsou, ale většina svazových revírů otázku bezvýjimečné povinnosti ponechání si ryby nebo naopak jejího povinného puštění zpět upravenu nemá a rybaření na nich se řídí zákonem o rybářství, prováděcí vyhláškou a bližšími podmínkami k lovu. Pokud dodržujete pravidla, nemůže vás nikdo napadat.
Rybaření doprovází lidstvo od nepaměti. Není divu. Ryby jsou součástí lidského jídelníčku desítky tisíc let. Původně lidé rybařili proto, aby si zajistili obživu anebo alespoň zpestřili jídelníček. Od pradávna se proto k němu přistupovalo jako k lovu, ne k zábavě. Ulovená ryba to proto měla většinou spočítané a co se chytilo, to se také snědlo. Ve střední Evropě už i s ohledem na její přírodní podmínky (nejsme zrovna vodní svět) však lidstvo bylo závislé více na zemědělství než na rybářství a rybaření jako zdroj obživy se týkalo jen malé skupiny lidí. Většinovou populaci by nikdy uživit nedokázalo.
S postupným vývojem občanské společnosti se změnil i filosofický přístup k rybaření. Jak rostla životní úroveň obyvatel, klesala jeho závislost na rybaření jako zdroji obživy. Zvyšování produktivity práce a její automatizace zkrátily dobu potřebnou k výkonu práce za účelem obživy a lidé najednou měli čas navíc, který mohli věnovat svým koníčkům. A tak se začalo rybařit i pro zábavu. Počty rybářů se začaly zvyšovat. Rybářů bylo časem najednou tolik, že pokud by si ryby bral v neomezené míře každý, ryb by opravdu ve vodě moc nezbylo. Proto časem došlo k organizaci rybaření na úrovni spolků a zavedení pravidel výkonu rybářského práva a povolení k lovu a umělému výtěru a vysazování ryb. Odnos ryby od vody k rybaření patřil nadále, ale postupně docházelo k romantizování tohoto koníčku a již v knihách Oty Pavla se dočteme, že kromě zabití ryby na oběd či večeři tu a tam došlo i k jejímu puštění. V době totality se o metodě chyť a pusť nijak široce nemluvilo. Šlo o výsadu pstruhařů a muškařů a spíše šlo o důsledek toho, že ryb byl dostatek a rybář si během lovu mohl vybrat, kterou rybu si vezme. Většinou lovil tak dlouho, dokud nechytil pstruhy z lepší sorty, zatímco malé pouštěl.
V mnoha zemích má chyť a pusť svoji dlouhou tradici, ať už jde o Velkou Británii nebo skandinávské země. Někdy ale také záleží na tom, co a kde lovíte. I v zemích s ortodoxním chyť a pusť se například mořské ryby nebo lososi běžně zabíjejí, zatímco třeba pstruzi, štiky, kapři nebo bílá ryba se pouštějí. Jsou i země, o nichž se dodnes mluví, že místní rybáři snědí vše, co uloví (např. Ukrajina nebo Polsko). Velmi zajímavou studnicí přístupu k rybaření jsou sociální sítě, zejména Facebook.
Zatímco v České republice dnes prostřednictvím sociálních sítí dbáme na to, aby se prezentovaly fotky maximálně šetrného zacházení s rybou, tudíž své snímky selektujeme, tak fotka zabité polousušené tresky z Norska s nikým nehne. Duhákodromy s rybami chovanými na porážku najdete všude. Třeba i v Dánsku a Švédsku. Zabité mořské ryby jako markely, tuňáci, tresky, lososi nebo halibuti visící na háku nás nechávají chladnými. Pokud narazíme na fotky ryb z Chorvatska nebo Polska, tak vyfocený úlovek zabitých jelců nebo candátů zakrvácených a vyválených v blátě je tamními diskutujícími přijímán pozitivně a má často spoustu liků. U nás by se lovec dočkal leda tak virtuálního vykopnutí ze skupiny a řady nadávek k tomu.
V některých evropských zemích jako je například Německo a Švýcarsko, je chyť a pusť zakázáno zákonem na ochranu zvířat, neboť je zakázáno bez účelu trápit obratlovce. Tím je ideologický problém v dané zemi prakticky vyřešen. Jdeš k vodě, tak co chytíš, si musíš ponechat a ponecháním si povoleného limitu končí denní lov. Najdou se samozřejmě rybáři, kteří by ryby nejraději pouštěli. Buď se tak děje skrytě anebo jsou moc nešikovní a ryby jim padají do vody. Co tím chci říci - jiný kraj - jiný mrav. Zpátky ale k České republice.
Po revoluci u nás došlo k přísunu zahraniční literatury, rozvoji internetu, za rybami se začalo cestovat za hranice a v rybářských časopisech se začaly objevovat převzaté texty ze zahraničních médií. Téma chyť a pusť se stalo aktuálnějším. Stále více rybářů v časopisech a sociálních sítích nový přístup k rybaření propagovalo, až došlo k rozdělení rybářské veřejnosti na dva tábory.
1) Ortodoxní chyť a pusť - rybáři, kteří za každou cenu ryby pouštějí a pranýřují všechny, kteří ryby berou, jako by šlo o něco špatného. Dalo by se říci, že v dnešní době, kdy rozumné chyť a pusť převažuje, má tento tábor spíše imaginárního nepřítele, jehož zosobněním je jakýsi virtuální dědula, který zmasí každého kapříka, na kterého přijde.
2) Tzv. masaři - obecná definice by říkala, že jde o rybáře, který k vodě chodí hlavně pro maso a ryby odnáší hlavně proto, aby se mu vrátily peníze investované do povolenky. Za rok vyplní několik sumářů, kupuje si několik povolenek a uloví a od vody odnese desítky až stovky kilogramů ryb. Ideoví extremisté do této škatulky hodí bez rozmyslu každého, koho uvidí nebo vyfotí s ponechaným úlovkem. Není důležité, zda jde o rybáře, který byl u vody dvakrát za rok a odnesl si jednu rybu nebo rybáře, který chodí sice často, ryby z většiny pouští, ale pro jednou si rybu vzal a s mrtvou rybou se zvěčnil.
Vlastně je tu i pomyslný zlatý střed, tedy rybář, který si občas rybu vezme, ale ten není mediálně zajímavý, protože mu není co vyčíst.
Osobně nevím, kde se bere ta nenávist ortodoxních pouštěčů vůči všem, kteří si rybu vezmou. Pokud rybář neporušuje předpisy, pak mu nelze nic vyčíst. Otázky, zda všechny ulovené ryby opravdu sní, nejsou na místě, protože limity jsou upraveny právními předpisy. Je samozřejmě možné, že lokálně může dojít k významnému odrybnění či vybití obsádky nebo určitého rybího druhu, ale je věcí zákonodárce a uživatele revíru, aby případné limity upravili. Nesmíme zapomínat ani na to, že nejčastěji vysazovanou a odnášenou rybou je u nás kapr, který je chován s cílem jeho vysazení a následného ulovení za účelem konzumace. Napadání nebo vyhrožování jiným rybářům za to, že si podle předpisů ponechali rybu, je opravdu za hranou a mnohdy dosahuje extrémů patřících do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
Tento článek ale nepíšu proto, abych hájil či napadal tu či onu stranu. Všichni jsme občané této země nebo alespoň Evropani a měli bychom spolu vycházet a žít v míru (ne nejsem sluníčkář ani pravdoláskař).
Níže si dovolím vyjádřit svůj osobní postoj k metodě chyť a pusť. Prošel jsem si dlouhým vývojem, kdy jsem jako dítě ryby bral, následně jako dorostenec pouštěl, abych je následně zase bral a později zase pouštěl. Vývoj šel různými směry, od zjemňování sestavy vedoucímu k lovu menších a menších ryb po přitvrzování ve velikosti nástrahy i síle vybavení. Vždy je ale důležité mít v hlavně jasno, co a proč dělám a hladině proč chodím k vodě - důležité je najít si vlastní zlatý střed.
Měl jsem sezóny, kdy jsem chytal hodně velkých ryb, měl jsem sezóny, kdy jsem chytal hodně malých ryb anebo naopak ryb málo. Přírodě ani náhodě člověk neporučí, může jí ale naslouchat a v určitých ohledech jít naproti.
Dnes prostě zastávám názor, že nemusím chytit každou šupinu, není mým cílem lovit malé ryby, nepotřebuji si od vody za každou cenu odnést rybu a jejich mrtvá těla hromadit v mrazáku, ale stejně tak, pokud je ryba zraněná nebo na ni mám chuť, si rybu mohu s klidným srdcem odnést. Je tu i druhová preference. Zatímco některé ryby považuji za příliš krásné, sportovní nebo vzácné a od bych je nikdy neodnesl, u jiných už to tak jednoznačné není. Vše, co děláme musíme dělat s mírou a počet mnou ročně odnesených ryb se dá spočítat na prstech jedné ruky.
Bez ohledu na to, zda ryby pouštíme nebo zabíjíme, je přirozeným a neodbytným doprovodným jevem rybaření, že ulovené ryby umírají, ať už naší rukou nebo následně po vypuštění. Nejcitlivější jsou na to ryby lososovité a candát na tom není o mnoho lépe. Odhadovaná mortalita pstruhů ulovených přívlačí je mezi 10 až 20%.
A zde přichází na řadu ten extrém. Představme si zahájení pstruhové sezóny na vodě s vysazenými rybami. Pokud rybář "masař" uloví 3 mírové pstruhy a ty si ponechá, končí jeho denní lov a zabil tři ryby. Pokud rybář vyznávající metodu chyť a pusť uloví 30 ryb a zemře jich 10 - 20%, pak bez užitku zabil 3-6 ryb. Výsledek je stejný nebo horší. Chytrý přístup je selektivní lov na větší nástrahy, kdy rybář cíleně chytá větší jedince, tudíž chytí méně ryb nebo lov v místech, kde se dá tušit větší ryba, tudíž malé ryby žijící na mělčinách a jiných méně vhodných místech zůstanou ušetřeny. Rozhodně nemá smysl pouštět mírovou rybu, která silně krvácí ze žaber nebo je jinak těžce poškozena, protože tak jako tak uhyne. Stejně tak i poměrně dobře zaseknutou rybu, kterou nástraha nepoškodila, může zabít další zacházení rybáře s ní, ať už při focení, vážení, měření a vůbec manipulaci s ní na břehu nebo v lodi. Může sebou i špatně mrsknout a zranit se tak, že z dobře míněné vůle rybu pustit se musíme přehodnotit naše stanovisko na "raději vzít". Nic se nedá dělat. Je to lov, ryby z nás mají strach a nemůžeme čekat, že nám budou rozumět, že je hodláme pustit a budou klidné.
Tuto 120cm štiku jsem našel letos uhynulou na břehu Slezské Harty. Prý byla ulovena týden předtím a doplatila na nešetrné zacházení.
Slovo závěrem:
Ryba ve svazovém revíru je věc bez pána. Jejím ulovením v souladu s právními předpisy se rybář stává jejím vlastníkem a může si ji jak ponechat, tak se svého vlastnictví může stejně tak vzdát (vypustit ji zpět do vody). V České republice pro občany platí jednoduché pravidlo: co není zakázáno je dovoleno. Pouštění ryb zakázáno není, ale stejně tak platí, že pokud k tomu neexistuje nějaké nařízení, pak není zakázáno si ryby brát (s výhradou hájení, zákonné míry, limitů nebo bližších podmínek výkonu rybářského práva na dané vodě). Mějme na pameti, že dobrovolné puštění ryby má význam jen tam, kde má ryba šanci po vypuštění dál žít. Pokud už umírá nebo je vážněji poškozena, pak puštění zpět význam nemá. Nepolemizujme ale nad případy, kdy nám právní řád nařizuje pustit hájenou nebo podměrečnou rybu. Tu musíme pustit bez ohledu na její stav. Paradoxně toto možná na první nesmyslné nařízení má za cíl ochránit co nejvíce ryb za každou cenu. Mějme pochopení pro ostatní rybáře a úlovek jim přejme bez ohledu na to, zda rybu vezmou nebo pustí. Nenapadejme druhé jen proto, že jsou jiní. Mějme k sobě vzájemnou úctu, pochopení a u vody se věnujme jedinému - rybaření s takovou láskou, s jakou jsme s ním začínali.
Petrův zdar
Ryba na háčku.cz
